Zámek Libochovice


Poslední fotku si můžete porovnat s leteckým snímkem skutečného zámku na serveru mapy.cz.

titulní stránka vystřihovánka v celé kráse

Vystřihovánku v měřítku 1:200 nakreslil Antonín Kryl a vydalo krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem v roce 1973. Papír je tvrdý a pevný skoro jako krabice od bot, lícová strana je pololesklá a zadní hrubá šedivá, ale lepí se kupodivu dobře. Formát něco přes A3. Návod tvoří množství kresbiček a krátkých textů roztroušených na stránkách mezi díly. Slepitelnost je vzhledem k řadě chyb a nepřesností poněkud obtížná, ale dá se to.

Stavba

Začal jsem hlavním palácem. Celkem čtyři díly plus podlaha nádvoří, papír ubýval po hektarech. Všechno se musí vystřihovat a vyřezávat tak, aby se odřízly supertlusté obrysové čáry. Přesné a důkladné rýhování je nutnost (zdi i střecha jsou tvořeny jedním dílem), nádvoří je podlepené vlnitou lepenkou. Střechy nesedí zrovna nejlíp (milimetr žádná míra, někde i dva). Vzniklé chyby se mi naštěstí povedlo přenést na vnitřní zdi, u kterých brutální lícování není vidět; vnější zdi a hrany střech zůstaly ušetřeny.

Jako druhá přišla na řadu podložka. Použil jsem 20 mm tlustou polystyrenovou desku. Z obou stran (aby nedošlo k pokroucení) jsem ji polepil starými výkresy (papír cca 160 g/m2), aby vznikl barvitelný a dále lepitelný povrch. Varování příštím generacím: nikdy nezkoušejte natřít polystyrén Herkulem a pak na něj plácnout papír! Já to udělal a po celonočním schnutí pod velmi těžkou zátěží byly na papíře kruhové vlny jak na rybníce. Takže pro příště: lepidlem se musí namatlat papír, ne podklad. Po vyhlazení vlnek (v rámci možností) a několika dnech zasychání se deska stejně zkroutila. Vyřešilo to nařezání potahového papíru na způsob mřížky, takže přestal za polystyren tahat a nechal ho narovnat.

Palác jsem přilepil na podložku a pustil se do kostela. Tunel je dovnitř vlepený natupo - drží dobře, ale odstřižením chlopní spolu s milimetr tlustými obrysovými čarami se o kousíček zkrátil a odkryl černé čáry na zdi paláce (prořezy jsem neřezal, kostel je k paláci přilepený zvenku chlopněmi). Střecha kostela je ze dvou dílů, rovnoběžnost okrajů a délka navazujících hran ujíždí místy až o čtyři milimetry (!). Napasovat střechu na zdi je docela fuška a bez úprav to nejde. Umístění výřezu pro věž neodpovídá bílému čtverci na terénu; řiďte se podle střechy, špatně je ten terén.

Čtyřboká střecha věže má stěny prohnuté do S. Celá bizarní soustava chlopní šla pro jistotu pryč a lepilo se natupo. V místech kolem vrcholu střechy se musí řezat trochu hlouběji, aby nahoře nevznikla plošina. Na vrcholek jsem ještě dodělal malou špičku ve tvaru pyramidy a do ní vetknuté párátko (hromosvod či co; ve vystřihovánce to nebylo). Vikýřů na střeše paláce je hromada, ale stačí zlikvidovat všechny chlopně a pak už přibývají celkem rychle. Jenom by mohly tvarem a velikostí trochu líp odpovídat předloze. Malá věžička na střeše je ve skutečnosti osmihranná, ve vystřihovánce je to čtyřhranná báň na válcovém podstavci. Spodek stačilo dorýhovat, s bání bylo zábavy víc: za mokra jsem z ní vyválel plus mínus kouli, lesklý povrch to odnesl několika varhánky. Díru v kuželovitém lemu pod bání jsem zvětšil zhruba na dvojnásobek a v místě spoje sloupnul pár vrstev papíru, aby tam nebyl schod; to samé s tím kuželem na vrcholu. Báň na věžičce drží natupo, věžička na střeše taky.

Schodiště do zámecké zahrady je ve vystřihovánce zjednodušeno na šikmou rampu a sloupy jsou v provedení "minibox" (jen namalované a mezi nimi černo). Mám radši detailnější provedení, tak jsem schody navrstvil ze čtverečků milimetrového kartonu a sloupy vyrobil z párátek a kartonových čtverečků. Barveno temperami, ten odstín jsem míchal snad hodinu. Nejlíp jsem se bavil při malování cihel na zdi za těmi sloupy, které už jsem měl přilepené napevno :-].

Když už jsme u těch barev: tohle byl vlastně můj první model, který jsem retušoval vodovkami a ne fixami. Pár zafixovaných detailů by se našlo, ale tvoří zanedbatelnou menšinu. Větší plochy, kde je potřeba krytí, jsou natřené temperami.

Zvýšený terén kolem kostela mě definitivně přesvědčil o tom, že staré dobré časy, kdy ještě každý uměl s pravítkem a kružítkem rýsovat mnohem líp než dnešní počítačová generace, jsou bohapustý výmysl učitelů technického kreslení. Půdorys nesedí a stranu s výřezem pro kostel netvoří jedna přerušená úsečka, ale dvě totální různoběžky. Takže se improvizovalo vlnitou lepenkou, polystyrenovými distančními podložkami a kousky papíru a nakonec se přes to plácnul původní terén rozstříhaný na několik segmentů, každý zvlášť ořezaný tak, aby lícoval. Samozřejmě, že zeď vlevo od hlavní brány (ta, co na druhé fotce ještě není přilepená) byla moc krátká, tak jsem si z 1mm kartonu vyrobil jinou (to jsem ještě nevěděl, že má být naopak ještě kratší). Kdyby vás zajímal postup natírání, tak nejdřív jednolitá světlá písková tempera, co mi zbyla ze schodiště, potom o něco tmavší vodovkou spáry a pak různými náhodnými odstíny vodovek jednotlivé cihly.

že by chybička?

Schodiště do věže (taková ta malá postranní věžička) je opravdu raritní ukázka přesnosti: o 20 mm delší, než by bylo potřeba. Autor totiž zapomněl, že spodní okraj schodiště má stát na zvýšeném terénu, a přikreslil mu patro navíc. Ale to nevadí, prostě se to ustřihne. Správnou výšku si odměřte podle bílé plochy na věži, ta je na správném místě.

Někdy touhle dobou jsem si řekl, že ty dvě fotky na titulní stránce, mlhavé vzpomínky z návštěvy zámku před x lety a doporučení v návodu, že si máme okolí dodělat podle vlastní fantazie, nestačí a asi bych se měl na předlohu podívat v reálu. Takže hurá do Libochovic, kde jsem zjistil, že to mám celé úplně blbě :-). Pod zahradním schodištěm není žádná kamenná výplň, nesou ho jenom sloupy. Vlevo má být ještě jeden terénní schod se zídkou. Tunel pod kostelem je vymalován na bílo (ve vystřihovánce je hnědý) a vedou do něj okna. Podél zdi s hlavním vchodem vede asi metr široký a hluboký vydlážděný příkůpek, který končí až v tunelu, je lemován zábradlím a vede přes něj kamenný můstek. Půdorys postranního schodiště do věže je lichoběžníkový, ne obdélníkový. Tu zeď podpírající zvýšený terén vedle vchodu jsem udělal moc dlouhou, má být zhruba stejně dlouhá jako je vysoká (možná i kratší) a ten terénní schod méně výrazný. Kostel je ve skutečnosti mnohem otřískanější a tak dále. Takže podle skutečnosti jsou nakonec jenom trávníky, stromy, keře a asfaltové cesty.

Terén okolo zámku jsem po ořezání do přiměřeně kompaktního tvaru ze stran oblepil čtvrtkou a tapetou s dřevěným vzorem. Shora jsem ho vybarvil temperami plus mínus podle skutečnosti, ve vystřihovánce vypadal jako poušť. Mimochodem: tempera se nedá použít jako tmel, protože při zasychání praská. Spáry je potřeba přelepit papírem a až potom barvit.

A nyní zlatý hřeb večera: zahradničení. V životě jsem nic podobného nezkusil, když nepočítám svoji reálnou živou džungli hned vedle pracovního stolu. Odněkud jsem vyhrabal několik pytlíčků zelených pilin (snad ještě z dob, kdy je vláčkaři považovali za dobrou náhražku trávy) a pak už to šlo hladce: natřít kousek terénu mírně zředěným herkulem, posypat pilinami, opatrně přimáčknout, aby se chytly, zbytek oklepat a jde se na další místo. Chce to pokrýt povrch beze zbytku hned napoprvé, holiny se později opravují dost špatně (nové piliny na ně nechtějí chytat, protože se lepidlo vsakuje do těch okolních, kde navíc po zaschnutí zůstává viditelné). Výsledek jako tráva v měřítku 1:200 moc nevypadá, ale je to takové roztomile zelené a vůbec to mohlo dopadnout i hůř. Piliny jsem pak na různých místech bytu nacházel ještě dlouho :-).

Na konec mi zbyly stromy. Po několika neúspěšných experimentech s různými přírodními surovinami jsem skončil u drátu. Kmen a větve z něj šly umotat docela dobře a po několikanásobném natření herkulem na něm pak držely i vodovky. Listí je z natrhaných kousků molitanu. Zelený jsem neměl, ale stačílo vzít obyčejný žlutý a vymáchat ho v ředěné tempeře. Dobré je, že se takhle molitan nasytí barvou i zevnitř a nejsou pak problémy s případným dalším kouskováním (kromě toho, že zaschlá barva příšerně práší). Jediná nevýhoda je, že molitanové hroudy připomínají spíš mechem porostlou skálu než listí. Příště to zkusím trochu jinak.

A to je vše, přátelé...

Zpět

Reklamy:
„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain