Základní modelářské techniky

Pozn.: Pokud z nějakého obrázku není poznat co je co, najeďte nad něj myší, objeví se vysvětlivky k významu barev.

Podlepování

Často potřebujeme zesílit některý díl tím, že ho celoplošně nalepíme na nějaký další papír. Narazit při tom můžeme na dvě úskalí.

První potkáme u větších dílů a projevuje se tím, že než stačíme natřít celou plochu, na některých místech už nám lepidlo zaschne. To se dá řešit buď nějakým rychlejším způsobem nanášení lepidla (široký štětec, stěrka atd., ale pozor na příliš tlusté vrstvy), lepidlem ve spreji (což bývá poněkud dražší) nebo lepením pomocí oboustranné izolepy (několik modelářů to chválí, ale já osobně jí moc nevěřím - kdoví, co její lepidlo s papírem udělá za pět, deset let).

Druhé úskalí se projeví během zasychání lepidla: vlhký papír nabobtná a při zasychání se smrskne, takže podlepené díly mají snahu stáčet se do ruliček. Co s tím? Zasychání pod zátěží v prodyšném prostředí (např. mezi stránkami knihy) pomáhá jenom částečně (papír se sice kroutí pořád, ale aspoň se nebortí ve více rovinách). Tence podlepené součástky se dají běžnými metodami (viz odstavec o tvarování válců) vytvarovat zpátky do roviny, ale hrozí samovolný návrat k prohnutosti, takže je radši něčím vyztužte nebo vytvarujte do nezbortitelných tvarů (válce, kužely, malé plošky atd.). Druhou (a velice osvědčenou) možností použitelnou především u tlustších podlepů je nalepit z rubu kartonu ještě jednu vrstvu papíru stejným způsobem jako díl na líci. Tím se tažné síly vyrovnají a po zaschnutí v knížce dostanete s trochou štěstí dokonalou rovinu. Poslední možností je nenatírat papír po celé ploše, ale jenom semtam roztroušenými malými kapkami. To je vhodné např. pro panely solárních baterií, okenice, cedule apod., tedy všude tam, kde má vyjít věc tenká, placatá, oboustranně potištěná a rovná a nevyžaduje se od ní moc velká únosnost.

Docela dobrým podlepovadlem jsou takové ty "suché" šroubovací tyčinky. Nanášet se dají poměrně rychle (pozor na předčasné zasychání) a ani moc nekroutí papír. I tady ovšem máme dvě úskalí. První je, že jsou o něco slabší než Herkules a občas se díly při drsnějším tvarování u okrajů rozlepí. A to druhé, že není tyčinka jako tyčinka: některé jsou hodně měkké a při nanášení zanechávají hrudky (Kores, ale ostatní modeláři ho většinou chválí); jiné jsou zase tuhé, špatně kloužou po papíře a špatně se s nimi dosahuje dostatečně tlusté a rovnoměrné vrstvy (Scotch, ale možná to bylo stářím). Zatím nejlépe se mi osvědčila tyčinka Profi Line (taková žluto-červeno-zelená s nápisem LEPIDLO) a jakási neznačková "Glue stick GEL".

Částečné podlepování

Někdy potřebujeme extra rovný povrch, nepodlepené chlopně, ostré ohyby (podlepený papír nejde ohnout moc ostře) nebo podlepit již sestavený díl. Na to se hodí následující postup: příslušný díl položíme na podlepovací papír (čtvrtka, karton, vlnitá lepenka apod.) a špendlíkem si odpíchneme jeho obrys. Ten pak dokreslíme tužkou, na všech stranách ubereme cca milimetr a vyřízneme. Vzniklou destičku zkusíme zapasovat do vystřiženého a složeného dílu a v případě potřeby dolícujeme. Lepíme roztroušenými kapičkami lepidla, aby nedošlo ke zkroucení nebo zvlnění.

Pokud potřebujeme, aby podlepený celek hodně vydržel, slícujeme podlepy přesně hranu na hranu a navzájem je slepíme, případně doplníme spojovací žebra.

Tvarování válcových a kuželových ploch

Tradičně se doporučuje přetáhnout papír přes hranu stolu. Kolega Foksik na to doporučuje následující postup: položit papír na hranu stolu (vnějším povrchem nahoru), shora jemně přitlačit prstem a papír vytáhnout (až ke kraji). Potom otočit a postup opakovat, aby se válcovitost dostala až k protější hraně.

Kdo se bojí, že by si budoucí válec odřel, roztrhl nebo si na něm vyrobil hrany (jako třeba já), může použít blbuvzdornější techniku: vystřižený díl se položí na vhodnou měkkou plochu (prst, dlaň, stehno atd., dle velikosti), vnějším povrchem dolů. Vhodným válečkem (jehla, hřebík, kulatá tužka apod., dle průměru) se díl poválí jako těsto.

Pro kužely jde tento postup použít také, jenom s tím rozdílem, že jeden konec toho válečku držíte na místě a druhým opisujete kružnici. Problémy nastávají u špičky kužele, tam je potřeba něco opravdu kuželovitého (na opravdu titěrné díly stačí špička většího špendlíku, na větší kužely doporučuji něco si vysoustružit nebo vypilovat).

Pokud je papír moc tuhý a odmítá tvarování, můžeme mu domluvit navlhčením (nejlepší jsou na to sliny - díl olízneme nebo přetřeme ocucaným štětcem). Potom s ním jdou doslova psí kusy včetně víceose zborcených ploch, ale pozor na to, aby se nepoškodil tisk! To platí hlavně pro počítačovánky tištěné inkoustem (rozpíjí se), ale pozor i u laseru (loupe se) a ofsetu (může se odřít a dost špatně se to potom retušuje).

Hlavní zásada je, že papír musí sám držet v tom tvaru, v jakém ho chceme po slepení mít - pak se nebude při lepení rozmotávat a pružit.

Jak na dlouhé rovné chlopně

Když natřeme dlouhou chlopeň souvislou vrstvou lepidla, papír se jím nasákne a trochu se roztáhne. Výsledkem je odporně zborcený díl. Tento jev se projevuje hlavně u tenčích druhů papíru (třeba ten z abc) a delších chlopní.

Bezpečný postup je tento: na vhodnou špachtli nabereme kapku lepidla a na chlopeň jí pak nanášíme malé (cca 1..2 mm) kapičky kousek (cca 3..5 mm) od sebe - doprostřed nebo k ohybové hraně, ale nikdy ne na druhý okraj chlopně. Okolo malých vlhkých oblastí tak zůstanou dostatečně velké suché plochy, díky kterým chlopeň udrží původní tvar. Kapičky se rozplácnou do větší plochy až při spojení lepených dílů a to už je na nějaké kroucení pozdě. Výsledná pevnost spoje je naprosto dostatečná, bez poškození papíru ho neroztrhnete.

Stop vlnitým odtokovým hranám křídel!

Chcete-li mít křídla opravdu pevná nebo nemáte rádi metodu malých kapiček lepidla, je tenhle postup přesně pro vás. Spodní plochu potahu křídla si obkreslíme na karton. Podle velikosti modelu přidáme 6..15 mm směrem dovnitř a vystřihneme nebo vyřízneme. Vhodným způsobem (např. hrubší brusný papír natažený na nějakém hranolku) sbrousíme vnější okraj z horní strany do šikma. Pak tuto vložku nalepíme celou plochou zevnitř na spodní potah křídla asi 1 mm od kraje a po zaschnutí shora přilepíme i horní potah (lepíme jen za sbroušenou hranu). Takto vyztužená odtoková hrana nemá nejmenší šanci na vlnění nebo kroucení.

 

Rýhování a ohyby

Pokoušet se ostře ohnout papír bez předchozího narýhování ohybové hrany je mírně řečeno modelovražda - tudy ne, přátelé. Možné je to pouze ve výjimečných případech: superkrátké ohyby (dvoumilimetrové chlopně na koncích vzpěr apod.), předem neznámé místo ohybu (v takovém případě hodně štěstí) nebo při vlastnictví svěráku s extra rovnými a hladkými hranami čelistí.

Papír můžeme buď naříznout, nebo do něj jenom vytlačit rýhu. První způsob je vhodný pro tlustší materiál nebo pro extrémně malé díly, druhý je bezpečnější (dá se přitlačit bez obav z proříznutí) a u tenčího papíru dělá kvalitnější hrany (když se to povede, není ani potřeba retuš). Nejlíp se mi na to osvědčilo šídlo, ale dá se použít i tupý nůž nebo vypsaná propiska.

Rovné hrany je potřeba rýhovat podle pravítka, křivky obvykle stačí od ruky (ale opatrně), někdy můžeme použít rádiusové šablony nebo křivítka. Opět platí zásada, že naohýbaný díl musí sám držet v tom tvaru, v jakém má zůstat po slepení, abychom při lepení nemuseli překonávat žádná pnutí a síly.

Vatová směs

Vezmeme trochu vaty, kápneme do ní pár kapek lepidla (Herkules se osvědčil) a promneme mezi prsty, aby vznikla homogenní směs. Tato hmota se dá dobře tvarovat a po zaschnutí je velmi tvrdá a pevná (v podstatě takový organický laminát).

Hodí se hlavně na vrtulové kužely a podobné kulaté legrácky na polských modelech: díl vyplníme vatovou směsí a pak na ni přiklápíme zoubky, které vytvoří kulatý plášť. Ze směsi se také dají vymodelovat různé křivé plochy, které normálně z papíru nejdou, nebo vytvořit výztuhy zevnitř modelu, kam bychom se s kousky papíru nebo dřeva nedostali. Drobná nevýhoda je, že směs dost dlouho schne a může pokroutit okolní papír.

Zasklívání okének fólií

Kvalitní průhledná fólie se dá koupit například v copycentrech. Když chcete tenčí, řekněte si o blány do meotaru; tlustší se používá na přední desky kroužkových vazeb. Jestli dáváte přednost levnějším alternativám shánění materiálu, porozhlédněte se po obalové technice: bonboniéry, punčocháče, hračky, elektronika, jídlo... z některých krabiček se dají vypreparovat průhledné kousky nejrůznějších tvarů, velikostí, tlouštěk i kvality.

A teď čím to přilepit. Disperzní lepidla (Herkules apod.) na fólii nedrží, takže máme dvě možnosti: buď lepidlem okraj fólie zalijeme tak, aby vznikl tvarový spoj, nebo ji vložíme mezi dvě vrstvy papíru, takže nevypadne ani když lepidlo povolí:

Nebo použijeme jiné lepidlo. Chemoprén (včetně průhledné verze Transparent) drží velice dobře, ale musí se s ním opatrně - jak se jednou dotkne fólie na špatném místě, už ho z ní nedostaneme. Kanagom je k ničemu, drží asi stejně jako Herkules. Kyanoakrylátová vteřinová lepidla ("prstolepy") sice slepí prakticky cokoli, ale průhledné a lesklé věci dokážou svými výpary nenapravitelně zamlžit, takže se na kabinky moc nehodí. Oboustranná izolepa drží na všem a je rychlá a čistá, ale nesnese trvalé namáhání - jakmile fólie trošku pruží, časem se odlepí, takže je potřeba ji před instalací opravdu dokonale vytvarovat. Dokonalé vytvarování bez zbytkových pnutí je ostatně potřeba při všech typech lepení.

Fólie se dá ohýbat podobně jako papír, s tím rozdílem, že narýhování nám to neusnadní tolik, jak jsme zvyklí z papíru (je potřeba opravdu hodně tlačit). Válce a kužely z ní jdou dost špatně; hlavně pozor na zlomy - bývají bílé a ošklivé. Za určitých okolností může pomoci teplo, ale pozor na borcení a smršťování.

"Zasklívání" malých okének lepidlem

Na opravdu malá okénka nemá cenu piplat se s fólií, stačí samotné lepidlo. Na špendlík naberte kapku Herkula a objeďte s ním rám okénka (jen hranu papíru, ne okolí). Pak naberte další kapku, ale delší a tenčí; musí být delší nebo stejně dlouhá, jako je široká díra pro okno. Přiložte špendlík s lepidlem k jednomu okraji okénka a přetáhněte ho přes celý otvor. Lepidlo vytvoří blánu, která se potáhne za špendlíkem a nakonec se nechá přichytit k druhému okraji díry. Nakonec špendlík otřete a odstraňte s ním zbytky lepidla okolo okna a pokud je blána příliš tlustá nebo v ní jsou kapky nebo bubliny, vyžeňte je tím špendlíkem ven. Herkules je po zaschnutí průhledný, takže výsledek vypadá opravdu jako sklo. Kdyby se časem zvlnilo, stačí na něj dýchnout a zase se narovná.

Také můžeme díru pro okénko zezadu přelepit izolepou a z líce kápnout lepidlo, pak jsou "skla" rovnější a trvanlivější (to ale jenom v případě, že je rub schovaný a izolepa nebude vadit; také pozor na některé izolepy, které časem žloutnou a jejich lepidlo prosakuje skrz papír).

Pohodlný způsob zalepení os do kol

Díru pro osu uděláme jen na vnitřní straně kola. Konec osy sbrousíme do roviny a naneseme na něj vhodně velkou kapku lepidla (na obrázku červeně). Když osu zasuneme do díry v kole, část lepidla zůstane na vnitřním disku a špejli k němu přilepí. Zbytek zůstane na čele osy a přilepí ho natupo k vnějšímu disku. Než lepidlo zaschne, je třeba kolo ustavit tak, aby bylo na osu kolmé.

Spoj je dostatečně pevný, v nouzi se ale dá utrhnout. Tento systém se mi osvědčil a používám ho všude, kde to jde.

Metoda smotaných proužků

Nejvíc práce dají při výrobě kol trojúhelníkové chlopničky na běhounu. Ale dá se bez nich obejít.

Běhoun vystřihneme bez těch trojúhelníčků. Z kusu vhodného papíru (u malých kol kancelářského, u větších čtvrtky) si ustřihneme proužek stejně široký jako běhoun (pozor, nutno dodržet co nejpřesněji!) a přiměřeně dlouhý (kdyby byl dlouhý moc, zkrátíme; kdyby málo, dáme jich víc). Běhoun slepíme dokulata. Proužek smotáme do ruličky, vložíme ho do běhounu a necháme samovolně rozmotat (obvykle není nutné ani vhodné ho k běhounu lepit). Potom ho hrotem pinzety nebo něčím podobným rozmotáme co nejvíc, dokud není úplně utažený. Nakonec odchlípneme jeho konec a kápneme pod něj trochu lepidla, aby se nepovolil.

Tím se běhoun hezky zakulatil a po obvodu vznikla hrana dostatečně široká na to, aby se na ni dalo nanést lepidlo. Přesně to také uděláme a plácneme na ni bok kola. Pozor, že je lepší zaretušovat hrany běhounu i boků ještě předtím, než je slepíme dohromady, protože jestli nám tam někde zůstane bílá škvírka, bude úzká, hluboká a plná lepidla, takže se do ní barva dost špatně dostává.

Barvení papíráků - postřehy z praxe

Vystřihovánky jsou obvykle vybarvené už od výrobce a modelář si užije nanejvýš retuš hran a barvení špejlí a drátků. Ale najdou se i takové modely, které se musí ať již zčásti nebo celé "po plasťácku" nabarvit. Z hlediska konečného výsledku jsou nejlepší barvy na plasty, které dobře kryjí a dají se sehnat v nejrůznějších odstínech. Ovšem ne každý má rád vůni ředidla. Naštěstí na papír chytají i jiné barvy: vodovky a tempery a těm se budu v následujícím textu věnovat. Nejde ani tak o návod, jako spíš o závěry mých začátečnických experimentů.

Časem budou přibývat další postřehy, podle toho, na čem si zrovna vylámu zuby :-).

Reklamy:
Naše kulturistika Svaz kulturistiky a fitness ČR